Ospravedlnění, ospravedlniti: [1. V Starém Zákoně. 2. V židovství. 3. U Ježíše podle synoptiků. 4. U apoštola Pavla: a) Víra či obřízka? [Ospravedlnění a církev], b) Ospravedlnění v Kristu [christologický základ]. c) Ospravedlnění v soudu [eschatologický obzor]. d) Ospravedlnění v Slovu a z víry [připočtená spravedlnost]. e) Život z víry. f) Ospravedlnění ústředním pojmem Pavlova myšlení. Jeho poměr k smíření, odpuštění, posvěcení, spasení. 5. Ospravedlnění v ostatních typech Nového Zákona.]

1. Ve Starém Zákoně je podkladem sloveso s-d-q, většinou v t. zv. kausativním kmenu hisdíq = způsobovati spravedlnost. V Kralické bibli se občas setkáváme i s překladem k spravedlnosti přivozovati Dan 12:3, za spravedlivého vysvědčiti nebo vyhlašovati Job 27:5; Ps 82:3, dopomáhati k spravedlnosti 2Sam 15:4. Tyto překlady ukazují, že tento pojem svým původem náleží do oblasti soudní. Vztahuje se na soudní výrok, jímž je nalézáno a uplatňováno právo, t. j. zjišťována vina či nevina a buď stanoven trest nebo nařízeno propuštění obviněného. Přitom však uvedené hebrejské sloveso není neutrálního významu, nýbrž označuje rozsudek zprošťující: ospravedlniti znamená »osvoboditi«, zjistiti, že obviněný je nevinen, a dopomoci mu tak k obhájení proti nepravdivé obžalobě [Deut 25:1]. Je ovšem nade vše důležité, aby se toto soudní zjištění dalo opravdu spravedlivě, t. j. podle pravdivě zjištěného stavu věcí, nikoli s *přijímáním osob [Deut 1:17; Ps 82:2; Job 13:8; Pro 24:23 a j.]. Soudcové ovšem příliš často nevykonávají svůj úkol řádně, nýbrž »ospravedlňují bezbožného pro dary, spravedlnost pak spravedlivých odjímají od nich« [Isa 5:23; sr. Mic 3:11]. Patří proto k povinnostem a výsadám králů, aby poskytovali ochranu a nápravu proti podobným přehmatům nižších soudců. Takovou ochranu slibuje - byť s neupřímnou demagogií - Absolon 2Sam 15:4, a tento úkol je »bohům«, t. j. patrně panovníkům s božskými nároky, s výčitkou připomínán Ps 82:2 - Ps 82:4. Zde je jasně patrno, že se tento úkol soudců a králů nevyčerpává formálním zjišťováním skutkové podstaty daného případu, nýbrž že jejich úkolem je obnovovati rovnováhu mezi lidmi, porušenou nadprávím jedněch a odstrčením druhých: mají se zastati bídného a sirotka, utištěného a chudého, vytrhnouti bídného a nuzného z ruky nešlechetných. V pojmu »ospravedlnění« je tedy silná aktivní složka: zjednati nápravu, znovuzříditi, ano utvořiti spravedlnost. Uvedený žalm 82 i jiné výroky však ukazují, že pozemští panovníci plní tento svůj úkol jen velice chatrně. Je tu však Panovník Hospodin, tvůrce a záruka pravdy a spravedlnosti. U něho není přijímání osob [Deut 10:17; Job 34:19], nelze jej od spravedlivého rozhodnutí odkloniti žádnými dary [2Chr 19:7; sr. Ps 40:7; Mic 6:6 - Mic 6:8], on bude souditi zemi a vypořádá se se vší nespravedlností pozemských vladařů [Ps 82:6 - Ps 82:8.] Tato neúplatná spolehlivost spravedlnosti Boží je zkratkově vyjádřena větou: Hospodin neospravedlňuje bezbožného [vinného] Exod 23:7 ; Exod 34:7, nýbrž spravedlivého 1Kgs 8:32; 2Chr 6:23. Hospodinovo ospravedlnění ovšem ještě výrazněji než soudní úloha pozemských vladařů přesahuje pouhé zjištění stavu věcí: Hospodin vyvádí spravedlnost [nevinu] na světlo Ps 37:6, jeho ospravedlnění je vyproštěním z ponížení a trápení Isa 50:8, jeho spravedlnost je totožná s vysvobozením, spasením Isa 46:13 ; Isa 51:5.

Souvisí to s celkovým sz pojetím *spravedlnosti. I v SZ, jako v jiných oblastech a jazycích, vyjadřuje tento pojem přesvědčení, že existuje jistá základní »řádnost« lidského života, jeho přiměřenost řádu společenskému i kosmickému. Toto základní pojetí je v SZ upřesněno tak, že pravý řád je dán *smlouvou, ve kterou Hospodin ze své milostivé svrchovanosti vchází se svým lidem, *Izraelem, jenž touto smlouvou vzniká a je na ní založen. Spravedlivé je tedy to, co je v souladu se smlouvou a s jejím Pánem; vždyť on sám je jediný vpravdě Spravedlivý Ps 7:10 , Ps 7:12 ; Ps 11:7 ; Ps 145:17 a j. Spravedlnost je tedy v SZ pojmem vztahovým, ve smlouvě Hospodinově založeným. Správný vztah k Hospodinu však nemá člověk konec konců ve svých vlastních rukou. Žalmisté se zajisté dovolávají Boží spravedlnosti i v tom smyslu, aby Hospodin odhalil a prosadil tu spravedlnost, kterou oni sami mají ve srovnání s jinými lidmi [Ps 4:2 ; Ps 7:9 ; Ps 31:2; sr. Ps 26:1 , Ps 26:6], vědí však přitom, že na to nemají žádného nároku, že je to nakonec vždy projevem Božího milosrdenství, jestliže jim Hospodin dá za pravdu proti protivníkům [Ps 5:7 - Ps 5:8 ; Ps 9:14 ; Ps 13:5 - Ps 13:6 aj.]. Se spravedlností Boží proto těsně souvisí právě jeho *milosrdenství, které je zároveň jeho věrností smlouvě, i jeho *pravda, která je předně spolehlivostí jeho slibů [sr. Ps 25:10 ; Ps 40:10 - Ps 40:11 ; Ps 57:4 ; Ps 89:15 a j.]. Nejvýrazněji je to vysloveno Ž 143: kdyby Hospodin chtěl vejít s člověkem v soud, t. j. zjišťovat to, co je dáno v něm samém, nezjistil by u nikoho »spravedlnost«, t. j. soulad se svým řádem [v. 2]. Přesto však je naděje, neboť spravedlnost Hospodinova, jíž se žalmista dovolává, je totožná s jeho pravdou [1] i s jeho milosrdenstvím [8], t. j. s jeho věrností smlouvě. Základem naděje je tedy důvěra ve vůli i moc Hospodinovu spolehlivě udržet pevnost smlouvy navzdory vší nespolehlivosti lidské.

To je rozvedeno a prohloubeno v některých vrcholných oddílech sz, kde je spravedlnost člověka spjata s jeho poslušností a důvěrou k Hospodinu navzdory všemu, co se jí v životě a ve světě protiví. Abraham uvěřil Hospodinovu zaslíbení, že jeho símě bude nesčetné jako hvězdy nebeské, ačkoli ještě neměl žádného syna - a to mu bylo připočteno za spravedlnost [Gen 15:6]. Spravedlivý je ten, kdo dovede čekat na skutky Hospodinovy, čili: spravedlivý je živ z věrnosti Hospodinovy a ze své *víry [Abk 2,4]. Typem takového spravedlivého je Job, který ve svém trpkém údělu, jehož smysl mu byl zcela neprůhledný, sice naříkal a předkládal před obličej Boží své cesty [Job 13:15] s velkou naléhavostí, ale přitom nejen Bohu nezlořečil [2,9-10], nýbrž ani se nedal svést na cestu domněle zbožného lidského ospravedlňování Božích cest, on naopak prostě uprostřed vší své bídy a proti všemu zdání setrval při doufání v něho [13,15], až se dočkal promluvení Hospodinova [38—41], jímž byla potvrzena spravedlnost Boží i vyhlášena spravedlnost Jobova. Na tyto vrcholné směrnice sz navazuje myšlení NZ o pravém ospravedlnění.

2. V postarozákonním židovství doby Ježíšovy žilo sz dědictví natolik, že spravedlnost byla možná toliko v rámci smlouvy Hospodinovy, na základně vyjití z Egypta, kdy byl vysvoboditelským činem Božím ustaven jeho zvláštní lid, Izrael. Jedině v Izraeli mohl dojít člověk spravedlnosti. Někteří rabínští učitelé velice zdůrazňovali, že každý jednotlivý Izraelec je přímo účasten onoho základního činu Božího milosrdenství a že spravedlnost je Izraelcům dostupná jen v rámci této milosti. Přitom však bylo jasné dvojí: předně, že spravedlnosti nelze dojít mimo Izraele, a za druhé, že i v rámci smlouvy je nutno spravedlnost uskutečňovat, ano získávat osobním plněním *Zákona, který je jádrem smlouvy. Smlouva, v níž byla soustředěna Boží milost, stávala se tu pouhým rámcem, jehož naplnění bylo zůstaveno lidskému úsilí. Člověk sám může a má zachovávat přikázání, konat skutky Zákona a tím si získávat osobní spravedlnost. Postupem doby se zejména ve *farizejském směru vytvořila představa, že na jakémsi ne beském účtu jsou zaznamenány všecky dobré i zlé skutky člověka. Kdo vědomě usiluje o zachovávání přikázání a u koho skutečně počet a váha zásluh [hebr. zákút] převyšuje počet a váhu přestupků, je »spravedlivý«, ten, jehož účet je pasivní a zejména kdo vůbec na sebe nevzal jho Zákona, je hříšník, ano bez božník, i kdyby vnějšně patřil k Izraeli. Zajisté, ani spravedlivý není bez hříchu, i on je proto odkázán na odpuštění. Ano, někteří rabíni zdůrazňovali, že žádný člověk mimo praotce nemohl a nemůže být jist tím, že jeho nebeský účet má kladný zůstatek. Je proto potřebí stálého bdělého zápasu o spravedlnost i stálé kajícnosti a prosby o Boží milosrdenství. Přitom však Boží odpuštění jen jaksi doplňuje jednotlivé nedostatky zbožného člověka. V zásadě dochází člověk ospravedlnění tím, že je údem lidu izraelského a že podle svých největších sil plní zákon, který byl Izraeli dán. Tím také podle názoru některých rabínů spravedliví zjednávají předpoklady, aby mohlo přijít království Boží. V tomto pojetí je založena na jedné straně stálá nejistota farizejského zbožného, zda opravdu patří do řady spravedlivých, kteří smějí doufat v prominutí svých jednotlivých nedostatků, na druhé straně však povýšená výlučnost proti hříšníkům a bezbožníkům, proti »zástupu, který nezná zákona« [John 7:49]

3. Zvěst Ježíšova podle synoptických evangelií navázala na základní sz i židovské pojetí spravedlnosti jako shody a souladu se smlouvou a vůlí Boží, a přijímala i předpoklad, že na Božím soudu budou spravedliví odděleni od nespravedlivých [Matt 13:49, sr. vzkříšení spravedlivých Luke 14:14]. Zároveň však Ježíš dal svými činy jasně najevo, že měřítko spravedlnosti a dělítko spravedlivých od nespravedlivých je ve skutečnosti jiné, než jak si je představovala běžná židovská tradice. Nevyhýbal se štítivě těm, kteří nepatřili k lidem spravedlivým svým zachováváním zákona, nýbrž naopak tyto *hříšníky vyhledával a přijímal je do obecenství svého stolu [Mark 2:16; Luke 15:2]. Neblahoslavil ty, kteří podle svého názoru spravedlnosti dosahují nebo jsou aspoň na správné cestě k ní, nýbrž ty, kteří po ní lačněji a žízní [Matt 5:6]. Když v tom narazil na odmítavou kritiku se strany farizeů, odpověděl překvapujícím, až strohým »nepřišel jsem povolati spravedlivé« [podle původního stručného textu Mark 2:17, viz Žilkův předklad]. Ještě ostřejší je výrok o publikánech a nevěstkách, kteří předejdou farizeje do království Božího [Matt 21:31 - Matt 21:32]. Důvod a smysl podobných slov je odhalován v příběhu o ženě hříšnici, které se dostává odpuštění a která je stavěna do protikladu proti sebevědomému, tvrdému farizeovi Šimonovi [Luke 7:36 - Luke 7:50], i v příkladném vypravování o farizeovi a publikánovi [Luke 18:9 - Luke 18:14], kde je v závěru, snad patřícím k vykladačským dodatkům evangelistovým, užito i slova »ospravedlniti« [dikaiún]. Spravedlivý není tedy člověk sám ze sebe a sám v sobě — nemá v sebe doufat, nemá sám sebe ospravedlňovat Luke 16:15 - nýbrž jeho spravedlnost spočívá v tom, že dychtivě a kajícně očekává na milosrdenství Boží, které je jeho jedinou nadějí. Ne ovšem že by pokora kajícníkova sama o sobě, snad pro nějakou svou záslužnost, zjednávala mu spravedlnost: Luke 7:47 - Luke 7:48 jasně ukazuje, že základem je slovo odpuštění, které Ježíš ve své plné moci vyslovuje. *Odpuštění hříchů je pojem, jímž se v synoptických evangeliích nejpříznačněji vyslovuje, na čem je založen nový pravý vztah k Bohu [viz Mark 1:4 ; Mark 2:5 - Mark 2:11 , Mark 2:15 - Mark 2:17 ; Mark 3:28; soubor podobenství L 15; Matt 26:28]. Zároveň je odpuštění i východiskem a pravidlem nového vztahu k bližnímu a tedy srdcem toho, co lze novodobým slovem nazvati Ježíšovou ethikou [Matt 6:12 , Matt 6:14 ; Matt 18:21 - Matt 18:35; Mark 11:25]. Odpuštění tu není pouhou poučkou, obecnou větou, že Bůh odpouští, nýbrž novou skutečností, kterou Ježíš ve své osobě a ve svém díle přinesl a kterou svým plnomocným slovem udílí. Odpuštění je předním projevem a darem *království Božího, jež Ježíš přinesl jako pravý, byť skrytý Mesiáš Izraele. Takto pojaté odpuštění není ovšem jen druhotným, dodatečným doplněním nedostatků a prominutím jednotlivých poklesků, které se jeví i u spravedlivých, nýbrž je počátkem, východiskem nového života s Bohem a tedy i základem pravé spravedlnosti.

S tím souvisí, že na posledním soudu Božím budou lidé roztříděni podle toho, jak v životě stáli vůči Ježíšovi, zda ho vyznali či zapřeli [Luke 12:8 - Luke 12:9; Matt 10:32 - Matt 10:33]. Nejde tu ovšem jen o vyznání slovní, snad jen o theoretické přisvědčení k nějaké větě o Ježíšovi, nýbrž o přiznání celého života, podle okolností zpečetěné i statečnou pohotovostí k oběti. To je negativně vyjádřeno Matt 7:21 - Matt 7:23 [nestačí říkati Pane, Pane...], positivně Matt 25:31 - Matt 25:46: Syn člověka se přizná k těm, kteří se neokázale, takřka o tom ani nevědouce [sr. Matt 6:3], činem přiznali k nejmenšímu z jeho bratří. Nový život v jistotě blízkosti království Božího Ježíšem neseného se tedy nevyznačuje ledabylejším, nýbrž vážnějším a soutředěnějším poslušenstvím vůle Boží, »hojnější spravedlností«, o níž mluví Matt 5:20 - Matt 5:48. Nejde tu o roztříštěné záslužné skutky, které by bylo možno dát jednotlivě zapisovat na nebeský účet, nýbrž o »dokonalost« čili celost, o celkový soulad s vůlí Boží, jejíž podstatou je láska a milosrdenství [Matt 5:43 - Matt 5:48; Luke 6:36] a jež je zjevena v přiblížení království Božího. Ne nadarmo je oddíl o »hojnější spravedlnosti« podán v rámci kázání na hoře, jehož vstupní blahoslavenství [Matt 5:3 - Matt 5:12] zvěstují svrchovaný a lidskými zásluhami nepodmíněný příchod království Božího."

4. Tyto motivy zvěsti Ježíšovy rozvedl apoštol *Pavel, který z nich vytvořil propracované učení o ospravedlnění z milosti Boží v Ježíši Kristu, přijímané pouhou vírou.

a) Nevedlo ho k tomu především přání míti pokud možno ucelenou myšlenkovou naučnou stavbu, i když jistě Pavel byl myslitelem velké soustavné mohutnosti, nýbrž konkrétní problémy jeho apoštolského vůdcovství. Jak je zřejmé ze Acts 15:1 i z několika Pavlových listů, nejvíce Ga, do misijních sborů přicházeli někteří křesťané z Jerusalema a hlásali, že nezbytnou podmínkou spásy je přijmout *obřízku a zachovávat základní požadavky Mojžíšova *Zákona. Není těžké pochopit, jak tito křesťanští, totiž v Ježíše jako Mesiáše uvěřivší, *farizeové [Acts 15:5] došli ke svému stanovisku. Prostě setrvali při tradiční židovské, zejména farizejské, thesi, že spravedlnosti dojít a tedy před Božím soudem obstát mohou toliko Izraelci [viz svrchu odd. 2]. I podle jejich víry byl arci Ježíš Nazaretský pravým Mesiášem, který přišel naplnit prorockou naději. Byl však Mesiášem Izraele. Kdo z pohanů chtěl míti účast na dobrodiních jím přinesených, zejména na budoucím království Božím, musel se úkonem obřízky, v Zákoně předepsaným, přičlenit k Izraeli a vzít na sebe jho Zákona. Jestliže někteří pohané již uvěřili v Ježíše Krista a přijali křest na jeho jméno, byli podle tohoto názoru povinni dát se obřezat aspoň dodatečně. Oporou tohoto farizejského, čili, jak dnes obvykle říkáme, judaistického pojetí byla ta okolnost, že Ježíš, který si byl vědom svého úkolu dovršit starou smlouvu a který vskutku chtěl být Mesiášem Izraele, za svého pozemského života setrvával na půdě Izraele a některými výroky dokonce výslovně odmítal vykročit z jeho mezí [Matt 10:5 - Matt 10:6 ; Matt 15:24]. Přehlíželi ovšem, že Ježíš jinými výroky pro budoucnost otvíral výhled na přímou účast pohanů v království Božím, ano i na zavržení původních »synů« [dědiců] tohoto království, totiž Izraelců [Matt 8:11 - Matt 8:12]. Kdyby se bylo uplatnilo stanovisko křesťanských farizeů, bylo by to znamenalo buď zabrždění misijního rozmachu prvotní církve nebo její roztržku. Apoštol Pavel jasně prohlédl tato nebezpečí, a proto se dal do úporného zápasu proti onomu názoru. Nečinil to však z pouhého oportunistického zřetele na vnější jednotu církve a na její misijní úspěchy. Bylo mu jasné, že onen názor je sám v sobě od kořene nesprávný a zvrácený. Vždyť žádá, aby pohan, který v Ježíše Krista upřímně uvěřil, který křtem na sebe vzal jeho jho a připojil se k jeho lidu, ještě tyto skutečnosti Kristova díla doplňoval něčím jiným, totiž právě obřízkou a dalšími skutky zákona [Gal 2:16 ; Gal 3:2 , Gal 3:10; Rom 3:20 , Rom 3:27 a j.]. Tím by však takový člověk ve skutečnosti dal najevo, že mu Kristus nestačí, že dosti nedůvěřuje jeho moci, čili vyjádřil by nedověru v něho. Proto se Pavel proti thesi křesťanských farizeů nespokojuje pouhým důkazem, že obřízka není nezbytná, nýbrž hlásá naprostý protiklad, že totiž pohan, který uvěřil v Krista a dal se pokřtít, nesmí vyhovět onomu naléhání křesťanských farizeů, nesmí se dát obřezat, nechce-li se od Krista odloučit a vypadnout z jeho milosti [Gal 5:2 - Gal 5:4]. Jinak tomu arci bylo u rodilých Židů, kteří jsou obřezáni od malička - ti se zase nemají nijak pokoušet, aby svou obřezanost odstranili nebo zakryli [1Cor 7:18]. Podobně by byl Pavel asi sotva bránil tomu, aby své děti dali obřezat křesťané židovského původu - vždyť Acts 16:1 - Acts 16:3 dokonce vypravují, že Pavel sám obřezal Timotea, který byl z otce pohana, ale matky židovky. Nezáleželo mu na obřezanosti či neobřezanosti samé o sobě, nýbrž na víře, v jejímž jménu kdo obřízku na sebe bral.

V této thesi, že bývalí pohané, kteří uvěřili v Krista a přijali křest, nesmějí doplňkem přijímat obřízku, máme před sebou konkrétní zdroj a jakousi základní podobu Pavlova učení o ospravedlnění. Je zřejmé, že tato základní podoba úzce souvisí s Pavlovým pojetím *církve. V Ježíši Kristu dochází pohan, který v něho uvěří, přímo a bez jakýchkoli dalších doplňků účasti na pravém lidu Božím, je zařazen do semene Abrahamova [Gal 3:29], a na tomto základě má i jistotu, že bude na soudu Božím uznán za spravedlivého: je ospravedlněn v Kristu [Gal 2:17]. Protože pak se účasti na Kristu dochází vírou, je možno a nutno mluvit o spravedlnosti nebo ospravedlnění z víry [Gal 3:8 , Gal 3:11 , Gal 3:24 ; Gal 5:5; Rom 3:30 ; Rom 4:11 , Rom 4:13 ; Rom 5:1 ; Rom 9:30 ; Rom 10:6], po příp. skrze víru [Gal 2:16; Rom 3:22 , Rom 3:30]. A dále: protože je milost Kristova konkrétně nabízena a víra závazně vyznávána ve křtu, může být Gal 3:27 proti obřízce jako cestě k spravedlnosti postaven křest. S jistým zjednodušením lze říci, že podle Pavla je člověk ospravedlňován, t. j. do řádného, souladného vztahu k Bohu uváděn nikoli obřízkou, nýbrž křtem, který ovšem není chápán jako samočinně působící obřad, nýbrž jako akt, v němž člověk osobně a závazně přijímá Kristovu milost, vstupuje do jeho lidu, obléká Krista [Gal 3:27], srůstá s jeho smrtí a vzkříšením [Rom 6:3 - Rom 6:5; sr. Col 2:12]. Ospravedlnění není tedy pouhým osobním, subjektivním prožitkem, nýbrž je vštípením v objektivní skutečnost Kristova lidu, jímž je církev.

b) Má-li Pavlovo učení o ospravedlnění konkrétní podnět a rámec v jeho pojetí církve a v jeho starosti o jednotu pokřtěného lidu Kristova z Židů i pohanů, je věcné jádro tohoto učení v Pavlově víře v Ježíše Krista a v jeho pojetí Kristovy osoby i díla, tedy v jeho christologii. Víme už, že základním motivem Pavlova zápasu o spravedlnost z víry bylo úsilí jasně a důrazně vyjádřit, že Ježíš Kristus sám stačí na zjednání pravé spravedlnosti a že jeho dílo nelze znevažovat tím, že bychom je chtěli čímkoli doplňovat. Nejjasněji je to vyjádřeno Gal 2:21; kdyby spravedlnost byla ze Zákona, nebylo by díla Kristova vskutku nezbytně zapotřebí, jeho smrt by byla nadbytečná a tedy zbytečná. Ale Kristus, pravý Mesiáš Izraele, ve skutečnosti zemřel, což nemohlo být nadarmo. Z toho plyne, že spravedlnost nemůže být ze Zákona, nýbrž toliko z Kristovy smrti. Podobně je s ústředními činy Kristovými, s jeho smrtí a vzkříšením, naše ospravedlnění spojeno Rom 4:25. Doslova je tu ovšem ke smrti vztaženo zahlazení hříchů [sr. 1Cor 15:3], kdežto ospravedlnění je spojováno teprve se vzkříšením. Zajisté nesmíme toto rozvržení chápat jako strohé, nehybné schéma. Přesto spojitost ospravedlnění právě se vzkříšením má nepochybně zvláštní význam. Předně pro Ježíše samého: byl-li ukřižováním potupen, zdánlivě zavržen a opuštěn [Mark 15:34], dostalo se mu vzkříšením zadostiučinění a potvrzení jeho mesiášské hodnosti. To je základní, ještě předpavlovská myšlenka, ozývající se z Petrových řečí podle Skutků [2,36, ale i 2,23-28; 3,14-15; 4,10; 10,40-42], i z Pavlova výroku, snad převzatého od starší církve, podle něhož byl Synem Božím prokázán svým zmrtvýchvstáním [Rom 1:4]. Na základě 1Tim 3:16 je možno tuto myšlenku vyjádřiti tak, že svým vzkříšením byl ospravedlněn především Ježíš Kristus sám. Uplatňuje se tu původní sz náplň pojmu, podle níž ospravedlniti znamená zjednati právo, vysvoboditi [viz nahoře oddíl 1]. Ospravedlnění věřících je s tohoto hlediska účastí na tomto základním ospravedlnění Kristově. Zvláště zřetelně je tento vztah ke vzkříšení vyjádřen Phil 3:9 - Phil 3:11. Zde je ovšem také patrno [zejména v souvislosti s Phil 3:12 - Phil 3:16], že plná účast na vzkříšení Kristově je pro věřícího teprve věcí nadějně očekávané budoucnosti: na spojení se vzkříšením se tedy zakládá budoucnostní, eschatologická stránka ospravedlnění [viz dole odst. c]. Jeho přítomná stránka je založena obzvláště v Kristově smrti, která, jak víme, je Gal 2:21 i jinde těsně spojena s ospravedlněním. Tuto spojitost apoštol vykládá rozličným způsobem. Nejobsáhleji Rom 3:24 - Rom 3:26. Základní myšlenkou tohoto složitého a obtížného oddílku jest, že Kristus svou krvavou smrtí jednou pro vždy naplnil, dovršil a nahradil smírčí oběť, kterou každoročně ve velký den smíření přinášel izraelský velekněz, kropě krví volka a kozla *slitovnici, t. j. víko truhly smlouvy, uložené v nejsvětější svatyni. Kristus svou krví nastupuje na místo krve obětních zvířat, ano, on sám vstupuje na místo »slitovnice«, sám se stává tím místem, kde se děje smíření a navazuje pravý vztah mezi člověkem a Bohem. To je naznačeno tím, že týmž řeckým slovem [hilastérion] je označena smírčí oběť Rom 3:25 i »slitovnice« v řeckém překladu Lev 16:13 - Lev 16:15. [K celé myšlence sr. ještě Heb 9:12 - Heb 9:15]. Toto vylití *krve Kristovy bylo podle Rom 3:25 - Rom 3:26 nutné proto, aby se ukázalo, že odpuštění hříchů, jež Bůh chystá, není slabošským prominutím, znevažujícím svatost vůle Boží a smazávajícím rozdíl dobrého a zlého, nýbrž projevem pravé Boží spravedlnosti. Vždyť trest byl vykonán, krev byla vylita — krev pravého Mesiáše a Syna. Kristus zemřel za bezbožné Rom 5:6: proto věta, že Bůh ospravedlňuje bezbožného [Rom 4:5], formálně popírající výroky Exod 23:7 ; Exod 34:7 není rouháním ani popřením řádu Božího, nýbrž jeho uplatněním. Ona věta Pavlova nepopírá totiž abstraktně platnost Exod 23:7, nýbrž naopak tuto platnost předpokládá: ospravedlnění bezbožného je možné jen tak, že bezhříšný Mesiáš vstupuje na jeho místo a nese jeho trest. Ozývá se tu zřetelně motiv zástupné smrti, známý ostatně i z jiných výroků [za hříchy naše 1Cor 15:3; Gal 1:4 ; Gal 2:20; za nás 1Cor 1:13; 2Cor 5:21 a j.], i když ovšem není vypracován ve strohou právnickou formuli. - S poněkud jiným důrazem je v podstatě stejná myšlenka vyslovena 2Cor 5:14 - 2Cor 5:21: v Kristu, v jeho zástupné smrti i v jeho vzkříšení se udalo *smíření a nové stvoření, jinak řečeno, byl tím změněn celý vztah Boží k člověku a otevřena cesta k novému životu. Vždyť nastala velká výměna a záměna mezi námi a Kristem: on, který hříchu nepoznal, postavil se na naše místo, ano byl přímo za nás učiněn hříchem a vytrpěl trest pro hřích stanovený; tím nám hříšným umožnil, abychom se postavili na jeho místo, abychom před Bohem stáli jako spravedliví. Zde je obzvláště jasně vysloveno, jak ospravedlnění je skutečností toliko v Kristu, a to obzvláště v jeho smrti. - To je řečeno i Gal 2:20 - Gal 2:21; v následující kapitole Ga 3 je tato souvislost vyložena novým, poněkud jiným způsobem: Kristus na sebe vzal zlořečenství, vyslovené v *Zákoně nad tím, kdo je pověšen na dřevě [Deut 21:23], a tím zrušil platnost Zákona [Gal 3:13]. Stejnou myšlenku vyjadřuje Col 2:14 obrazem přibití dlužního úpisu na kříž, a dále Rom 7:1 - Rom 7:6 poněkud nedůsledně uplatněným obrazem osvobození ženy od manželského závazku smrtí manželovou. Prozatímnost Zákona, jeho přípravná funkce jako »pěstouna ke Kristu« i jeho zrušení skutkem Kristovým je předmětem výkladu Gal 3:17 - Gal 3:25, kde je souvislost s učením o ospravedlnění velice zřejmá: právě pro toto zrušení Zákona smíme říci, že člověk není ospravedlněn ze skutků Zákona, nýbrž z milosti Kristovy a z víry v něho. Je ovšem nutno pamatovat, že Zákon je zrušen jakožto cesta k spravedlnosti, nikoli však po stránce svého obsahu, který je pravým vystižením Boží vůle. Tento dobrý, spravedlivý a svatý obsah Zákona [Rom 7:12] je smrtí Kristovou potvrzen, a proto apoštol smí říci, že zvěstí ospravedlnění Zákon neruší, nýbrž utvrzuje [Rom 3:31].

Christologický základ mají i apoštolovy výpovědi o tom, jak jsme účastni ospravedlňujícího činu Kristovy smrti a vzkříšení. Vždyť přece církev, starost o jejíž jednotu byla konkrétním podnětem podrobného vypracování tohoto Pavlova učení, je lidem, ano tělem Kristovým. Kristus je pravým semenem Abrahamovým [Gal 3:16 - Gal 3:17]. Důrazem na jednotné číslo se tu naznačuje, že celá šíře Izraele byla redukována na tohoto jednoho pravého Izraelce. V něho vešly, v něm jsou soustředěny všecky dary, přívlastky a zaslíbení starého lidu Božího, a skrze Krista tyto dary nyní přecházejí na nový lid Boží, který je založen v Kristově smrti a vzkříšení, ve víře v něho, ve křtu na jeho jméno. Proto je právě v Kristu přímo dáváno synovství Abrahamovo [Gal 3:29], a je tu zahrnut i dar pravé spravedlnosti. I na závěr druhého hlavního výkladu o ospravedlnění je rozvinut christologický základ způsobu, jímž docházíme účasti na ospravedlňujícím činu Kristově: Rom 5:12 - Rom 5:21 se o Kristu mluví jako o druhém Adamovi, tedy jako o počátku a průkopníkovi nového člověčenstva. Protože Kristus je takovouto souhrnnou osobou, proto mají ti, kteří jsou vírou do něho zapojeni, přístup k jeho daru spravedlnosti [17], podíl na jeho ospravedlnění života [18], ujištění, že budou postaveni a učiněni spravedlivými [19]. Nejen objektivní základ spravedlnosti, nýbrž i způsob, jímž máme na této spravedlnosti podíl, je tedy založen christologicky.

c] Jako v SZ [odd. 1] má ospravedlnění i u Pavla prvotní vztah k Božímu *soudu. Budoucí přicházející *Den, v němž Bůh bude souditi skryté věci lidské, je pro apoštola základním obzorem, který určuje jeho nadějné očekávání a v němž se pohybuje jeho myšlení [Rom 2:16; 1Cor 4:5; 2Cor 5:10 - 2Cor 5:11]. Na tomto soudu všichni staneme. Jsme-li však Kristovi, nebudeme na něm stát osamoceni. Když na nás bude vznesena žaloba, bude při nás stát Kristus, který se nás zastane, ano postaví se na naše místo jako ten, kdo za nás zemřel i z mrtvých vstal, a to všechno z pověření a vůle Boží [vždyť Bůh byl v Kristu 2Cor 5:19], takže lze říci: Bůh jest, kterýž ospravedlňuje [Rom 8:31 - Rom 8:34] V této zvláštní soudní scéně, při níž soudce, Bůh v Kristu jednající, je zároveň obhájcem, dovršuje se a konkrétně provádí to, co Pavel rozumí ospravedlněním. Toto konečné vyhlášení ospravedlňujícího rozsudku je věcí očekávaného budoucího Dne: proto právě apoštol mluvívá o ospravedlnění jako o budoucí, eschatologické skutečnosti. Nejzřetelněji Gal 5:5: spravedlnost je předmětem naší naděje, očekáváme ji teprve, arci v plné jistotě, neboť v nás Duch působí pevnou víru, onu vítěznou jistotu triumfující nade všemi úzkostmi a bolestmi, jak o tom mluví i velký hymnus Rom 8:35 - Rom 8:39. K okamžiku budoucího soudu je ospravedlnění zřetelně vztaženo i 1Cor 4:3 - 1Cor 4:5. Podobně i Ř 5 je ospravedlnění spojováno s nadějí budoucí slávy [2] a s budoucím spasením [9] a ve v. 19 se o něm mluví ve futuru, které není pouhým vyjádřením logické souslednosti [sr. Rom 2:13]. - Základní činy, jimiž Kristus při budoucím soudu uplatní naše konečné ospravedlnění, totiž jeho smrt a vzkříšení, jsou však již hotové, dané skutečnosti. Proto je možno a nutno o ospravedlnění mluvit také v přítomném, po př. i minulém čase. Tento způsob je pro Pavla nejpříznačnější: Kristus se stal od Boha naší moudrostí, spravedlností, posvěcením i vykoupením [1Cor 1:31]; ospravedlněni jste byli [1Cor 6:11]; ospravedlněni tedy byvše z víry [Rom 5:1 , Rom 5:9]. Jindy se o ospravedlnění mluví jako o něčem, co prostě před Bohem platí, aniž je nějak zdůrazněn časový vztah: usuzujeme, že člověk bývá ospravedlněn vírou [Rom 3:28]; člověk nebývá ospravedlněn ze skutků zákona Gal 2:16 ; Gal 3:11; Bůh z víry ospravedlňuje pohany Gal 3:8. I v těchto na pohled mimočasových výpovědech se arci předpokládá, že ospravedlnění je zakotveno v smrti a vzkříšení Kristově, a proto je zvěstováno a přijímáno jako přítomná jistota. Tato přítomnost ospravedlnění pro víru je jádrem toho zpřítomnění *eschatologické skutečnosti, které je pro celý NZ tak významné a které zvláště u Pavla je přímo perspektivním rámcem jeho celého myšlení. Není však pouhou bezvýznamnou setrvačností, jestliže apoštol přesto setrvává také při výhledu na konečné vyhlášení naší spravedlnosti v budoucím dni soudu: podtrhuje tím, že spravedlnost není z nás, že nejen není zjednána našimi záslužnými skutky, nýbrž není ani uskutečňována naším niterným prožíváním: jest položena v Kristu přišlém i přicházejícím, a proto k nám vždy znovu přichází a musí námi být vždy znovu vírou přijímána a poslušností života osvědčována.

d) Apoštol velice zdůrazňuje, že naše spravedlnost je dána v Kristu, že ji máme jen v podobě účasti na jeho smrti, vzkříšení a budoucím vítězství, že jí nemůžeme dojít jen každý sám pro sebe, nýbrž toliko vštípením do jeho lidu, do jeho těla, jímž jest církev. Otázka však jest: jak, jakým způsobem docházíme této účasti na Kristu a na jeho díle? Na to apoštol Ř 4 odpovídá: tak, že je nám spravedlnost Kristova připočítávána. To je výraz převzatý ze sz citátu [Gen 15:6, viz též Gal 3:6], ale je jím dobře vyjádřena podstatná složka apoštolovy myšlenky: spravedlnost je mimo nás, v Kristu, a je nám přivlastňována rozhodnutím Božím, které předchází jakýkoli náš počin. Tato prvotnost Božího připočtení je založena v prvotnosti a činu Kristově, který umřel za nás, za bezbožné, když jsme ještě hříšníci byli [Rom 5:6 , Rom 5:8]. Tato prvotní, předcházející, nám bez nějakých v nás daných předpokladů připočítávaná spravedlnost přichází tím způsobem, zeje nám zvěstována. Spravedlnost Boží se zjevuje skrze evangelium, které není pouhým lidským slovem, nýbrž mocí Boží ke spasení [Rom 1:16 - Rom 1:17]. Tato podstatná funkce zvěstovaného *slova při ospravedlnění je rozvedena Rom 10:5 - Rom 10:17 i 2Cor 5:18 - 2Cor 5:21 a je podkladem vysokého hodnocení apoštolské zvěsti, které nalézáme 1Thess 2:13 i v celém listu 2K. Se spravedlností Kristovou se nesetkáváme nikde jinde než ve slovu, jímž jsou nám zvěstovány jeho skutky a jímž jsme zváni, abychom je vírou přijali a tak se smířili s Bohem. Jedinou přiměřenou odpovědí na tuto zvěst evangelia, jež jest mocí Boží, je totiž právě *víra. Nerozlučnou souvislost a souvztažnost slova a víry jasně vyjadřuje Rom 1:16 - Rom 1:17 i Rom 10:17. Proto a v tomto smyslu je možno i nutno o pravé spravedlnosti, jež je spravedlností v Kristu, mluviti také jako o spravedlnosti či ospravedlnění z víry. Víra tu ovšem není chápána jako nějaký svéprávný výkon lidský, nýbrž je založena jen na slovu zvěsti a je k němu bytostně vztažena. Věřit znamená nehledět na sebe ani do sebe ani na vnější okolnosti, nýbrž zcela se upnout k moci Boží, která byla uplatněna v díle Kristově a která k nám přichází ve slovu zvěsti. Vzorem takové víry je Abraham, který nedbal na stáří své ani Sářino, ale v naději proti naději uvěřil v zaslíbení, že bude otcem mnohých národů [Rom 4:18 - Rom 4:19]. Tato víra je ve své podstatě vždy vírou v moc Božího stvoření z ničeho, v moc Božího vzkříšení [Rom 4:17]. Takovou vírou člověk, který při sobě nevidí žádné spravedlnosti, nýbrž jen známky toho, že je bezbožník, odhlíží od toho, co u sebe vidí, a přijímá ujištění, že v Kristu jest spravedliv. O této víře lze pak říci, že je připočtena za spravedlnost [Rom 4:3 - Rom 4:24]: kdo takto věří, jest spravedlivý. Tato spravedlnost z víry je v bytostném protikladu proti pokusu dojít spravedlnosti ze skutků Zákona [Rom 3:20 , Rom 3:27 , Rom 3:28 ; Rom 4:2 , Rom 4:6 ; Rom 9:12 , Rom 9:32 ; Rom 11:6; Gal 2:16 ; Gal 3:2 , Gal 3:5 , Gal 3:10]. Pokus dojít spravedlnosti ze skutků není však pravým smyslem staré smlouvy, Starého Zákona. Naopak: Ř 4 i Ga 3 Pavel dokazuje, že vlastním smyslem sz svědectví, ano i samého Zákona Mojžíšova, bylo připravit cestu pro zjevení pravé spravedlnosti v Kristu, z víry, bez skutků Zákona. Kdo však podniká onen pokus, kdo se chce ospravedlniti ze *skutků - ať už je to obřízka nebo jiné záslužné činy - neupírá nerozděleně pohled jen na Krista samého, nýbrž hledí sám na sebe a do sebe, aby nashromáždil své výkony a přednosti, jimiž byse mohl před Bohem vykázat čili pochlubit [Rom 4:2, sr. Rom 2:17 , Rom 2:23; 1Cor 1:29]. Právě toto úsilí vystavět svou vlastní spravedlnost se však míjí s pravou spravedlností Boží [Rom 10:3], přichází o jedinou oprávněnou chloubu, jež je chloubou v kříži Kristově [Gal 6:14], chloubou v naději slávy Boží v tomto kříži založené [Rom 5:2], chloubou, jež je jen jiným jménem vítězné víry v milost Kristovu.

Neporozuměl by dobře Pavlově zvěsti, kdo by se domníval, že tato připočtená, zvěstovaná, mimo nás v Kristu položená spravedlnost je nějak méně skutečná než domněle hmatatelná spravedlnost ze skutků. Kdo by takto usuzoval, ukázal by tím, že spoléhá jen na *tělo [sarx, sr. Člověk 6, str. 108; sr. Phil 3:3; Gal 3:3] a že nechápe pravou skutečnost Ducha. To, co Bůh připočte a co svým slovem zvěstuje, je přece nejskutečnější skutečností. Vždyť jeho slovo není pouhým lidským mluvením [1Cor 4:19 - 1Cor 4:20], nýbrž slovem stvořitelské všemohoucnosti [2Cor 4:6]. Jestliže nás tedy Bůh vyhlásí za spravedlivé a jestliže toto jeho slovo vírou přijmeme, jsme skutečně spravedliví. To se ukazuje i na tom, že víra je dávána Božím *Duchem [Gal 5:5], jejž jsme přijali, když jsme uvěřili [Rom 8:15 - Rom 8:16 sr. Gal 3:2 - Gal 3:3]. V oddílu Rom 8:29 - Rom 8:30 se pak ospravedlnění, a tedy i ospravedlňující víra, zařazuje do řetězu, jehož počátkem je Boží předzvědění a předzřízení čili předurčení. Tím je výrazně řečeno, že víra není libovolným lidským počinem, nýbrž je zakotvena ve svrchovaném rozhodnutí věčného Boha. Proto však víra nenabývá ještě povahy jakési příhody, jíž by člověk pasivně podléhal, bez vlastní odpovědné účasti. Naopak, víra je svou nejvlastnější podstatou odpovědí na Boží slovo, a je tedy vždy také odpovědným lidským rozhodnutím a stále novým rozhodováním - rozhodováním pro to, co k nám přichází od Boha, co je nám dáno v Kristu. Život v Duchu, o němž svědčí Ř 8, není něco odtrženého od víry přijímající ospravedlnění. Nevstupujeme do jiného světa, když z Ř 3-5 přecházíme k Ř 6—8. Naopak, život v Duchu je totožný se životem z víry; v Ř 8 se jen zřetelně ukazuje, který je poslední základ a jaká je životní podoba víry.

e) Na základě tohoto poznání lze teprve správně řešit otázku, jaký vztah má ospravedlnění k životu křesťanovu. Některé formulace Pavlovy, z polemické potřeby velice vyostřené, mohou budit dojem, že nikterak nezáleží na tom, jak žijeme, co v životě děláme, když přece jsme ospravedlněni z milosti a z víry, nikoli ze skutků. Z některých slov apoštolových, zejména Rom 6:1, je patrno, že už u některých jeho současníků vzniklo podobné nedorozumění. Je to však skutečně jen nedorozumění, či lépe: úplné nepochopení toho, co apoštol má na mysli. Ptáme-li se, na kterém základě obstojíme před Bohem, musíme zcela odhlédnout ode všeho, co je v nás a při nás, a držet se toliko milosrdenství Božího v Ježíši Kristu. Jistota tohoto milosrdenství není však určena jen pro naše myšlení, nýbrž z tohoto milosrdenství můžeme a proto máme žít. Celý život, všecky vztahy k lidem i ke všem otázkám lidského jednání jsou od kořene proměněny tím, že do našeho života vstoupila Boží milost v Kristu, že nám v něm byla připočtena Boží spravedlnost. Znamená to proměnění mysli i života, zřetelný odstup od dřívějšího způsobu myšlení i od cest tohoto věku, zasvěcení života službě Bohu i bližnímu, založené v Božím slovu. O tom apoštol mluví nejen Rom 12:1 - Rom 12:2, nýbrž v celém dlouhém oddílu Ř 12-15 i na mnoha jiných místech. Přijmout Boží spravedlnost zavazuje. Dar spravedlnosti, který je založen v účasti na smrti Kristově [Rom 6:7], nás spojuje s cestou Ježíše Krista skrze smrt ke vzkříšení a tím nás s vnitřní nutností uvádí do pohybu poslušné služby spravedlnosti [Rom 6:4 , Rom 6:16]. Charakteristické je, jak se tu střídá přítomný a budoucí čas [na př. Rom 6:5], a ještě výrazněji: indikativ a imperativ, oznamovací a rozkazovací způsob: pohřbeni jsme s ním v smrt, abychom v novotě života chodili [Rom 6:4]. Podobně: Duchu, který nám byl dán, jsme zavázáni, jsme mu dlužníky [Rom 8:12; sr. Gal 5:16 , Gal 5:25]. Tato jazyková forma přiměřeně vyjadřuje, že milostivý dar spravedlnosti se s vnitřní nutností hned stává závazkem. S tím souvisí, že víra není nějakým pasivním podléháním neosobním vlivům, nýbrž odpovědným osobním rozhodnutím [viz nahoře odd. d]. Jen v takové osobní víře opravdu přijímáme ospravedlnění - ale tato víra není možná jinak než jako víra zavazující. Žít z víry znamená povolovat milosrdenství Božímu, dát se vésti Duchem [Gal 5:18 ; Gal 6:8; Rom 8:14]. Duch však nemůže být bez svého přiměřeného *ovoce [Gal 5:22]. Kdo to nechápe, kdo si myslí, že může z milosrdenství Božího žít bez jakéhokoli závazku, kdo se dokonce domnívá, že slávu nezasloužené milosti Boží ještě zvelebí, jestliže se bude bezstarostně poddávat svému hříchu [Rom 6:1], ten si musí dát líbit tvrdé slovo: jichž spravedlivé jest odsouzení [Rom 3:8]. Ten totiž ještě vůbec nepochopil, co je to milost Boží, co víra a co Duch svatý. A ten musí počítat s tím, že za toto své ovoce, či za to, že nenesl žádné ovoce Ducha, bude souzen a odsouzen [Gal 6:7 - Gal 6:8; 2Cor 5:9 - 2Cor 5:11 sr. Rom 8:5 - Rom 8:6 ; Rom 14:10b; Eph 6:8]. Na tomto místě se tedy i u Pavla objevuje poukaz na budoucí soud, který se bude dít podle »skutků« [sr. ještě Rom 2:6 - Rom 2:16], t. j. podle toho, zda kdo žil či nežil z pravé, odpovědné, poslušné, ovoce nesoucí víry v spravedlnost Boží v Ježíši Kristu.

Na druhé straně nezná apoštol jiný druh dobrého života než je ten, který je založen v této odpovědné víře v milosrdenství Boží. Jeho výrok »cožkoli není z víry, hřích jest« [Rom 14:23] není náhodným, mimochodným rčením, nýbrž vskutku vyjadřuje základní zásadu jeho ethiky. Jejím srdcem je přece stejně jako u Ježíše *láska [Rom 13:8 - Rom 13:10; Gal 5:13 - Gal 5:15; 1K 13]. Tato láska však má své konkrétní místo v pospolitosti lidu Kristova, a spočívá v tom, že v církvi jedni druhé přijímají [Rom 15:7], ano jedni druhé vidí a chápou [2Cor 5:14 - 2Cor 5:16] tak, jak jsou v Ježíši Kristu. To znamená, že si navzájem odpouštějí a jeden druhého snášejí, tak jako Kristus odpustil nám [Col 3:13; Eph 5:2], že se vystříhají ukvapeného posuzování a odsuzování [Rom 14:4 , Rom 14:10 , Rom 14:13; 1Cor 4:5] a ovšem, že si odpírají všecko, i to, co by samo o sobě bylo nezávadné, čím by mohli bratra zarmoutit, zmást, pohoršit [Rom 14:13 , Rom 14:15 , Rom 14:21; 1Cor 8:9 - 1Cor 8:13 ; 1Cor 10:28 - 1Cor 10:29]. Souvislost, v níž jsou tyto výroky řečeny [zejména Rom 14:4 , Rom 14:10 - Rom 14:12; 1Cor 4:3 - 1Cor 4:5] zřetelně ukazuje, že pozadím, které jim jedině dodává pravého smyslu, je ospravedlnění z milosti Kristovy. Nelze vskutku žít v lásce a plnit tak vůli Boží, nežijeme-li z darované a připočtené spravedlnosti Kristovy a nedáme-li této skutečnosti proniknout všecky své vztahy k bližním. Ospravedlnění přece není toliko soukromou věcí, i když je darem osobně přijatým. Církev je obecenstvím ospravedlněných hříšníků; proto má všecky vzájemné vztahy jejích údů ovládnout živé vědomí, že za nás za všechny, i za nejslabšího z bratří, Kristus umřel [Rom 14:15]. Ano, i vůči protivníkům se má uplatnit pokojnost a trpělivost, vyplývající z přijatého Božího milosrdenství [Rom 12:14]. Ne pomsta, nýbrž vyhledávání pokoje a přemáhání zlého v dobrém je pravým uplatněním poznání víry, že poslední soud, a tedy i vlastní trest [*»pomsta«] nenáleží nám, nýbrž Bohu, tomu Bohu, který v Kristu zjevuje svou milostivou, zadarmo dávanou spravedlnost [Rom 12:17 - Rom 12:21].

Takovým způsobem apoštol rozvíjí svou základní větu, že spravedlivý z víry živ bude [Rom 1:17; Gal 3:11]. Tuto větu, převzatou z Abk 2,4, chápe Pavel zajisté předně v tom smyslu, že pravá spravedlnost pochází toliko z víry, nikoli ze skutků. Je tu však zahrnut také opačný důraz, že totiž z víry v ospravedlnění v Kristu je možno a proto je nutno skutečně žít, že veškerý život Kristova lidu i každého jeho jednotlivého úda má v této víře zdroj, sílu a pravidlo, že tato zcela určitá víra v ospravedlňující milosrdenství Kristovo je srdcem a tajemstvím křesťanského života.

f) Souhrnem lze říci, že učení o ospravedlnění z milosti a z víry, podrobně vypracované z potřeby jasného vymezení proti farizejskému pojetí církve [viz svrchu odd. a], není přes tento zvláštní a do jisté míry náhodný podnět pouhou vedlejší nebo dokonce náhodnou linií Pavlova myšlení, nýbrž že se v něm se zvláštní výrazností vyjadřuje, jakou povahu má milost Boží i křesťanův život. Je to milost založená v osobě a díle Ježíše Krista, která nesnese žádného doplňku ani rozdělení srdce. Přichází k nám ve slovu zvěsti, která žádá celé a odpovědné rozhodnutí víry. Toto rozhodnutí se prvotně děje při křtu, jímž jsme zasazováni do obecenství Kristova lidu a zavazováni k chození v novotě života, k poslušnosti spravedlnosti Boží. V tomto svém celku a v této plnosti je učení o ospravedlnění nejzřetelnějším a nejzákladnějším theologickým vyjádřením Pavlova evangelia.

Svědectvím toho také jest, že u Pavla je ospravedlnění v živé vnitřní souvislosti s několika jinými důležitými pojmy. Jak ukazuje Rom 5:1 , Rom 5:10 - Rom 5:11 i 2Cor 5:18 - 2Cor 5:21, je ospravedlnění těsně spojeno se *smířením. Formálně řečeno je tu smíření pojímáno jako důsledek ospravedlnění. Přiměřenější však je říci, že smíření vyjadřuje, jaká je vlastní, vnitřní náplň pojmu ospravedlnění, který je sám o sobě poněkud formální, takřka právnický. Celý náš vztah k Bohu se změnil, na místo nepřátelství nastoupil *pokoj, a to ovšem ne naší zásluhou, nýbrž zcela z iniciativy Boží v Ježíši Kristu. — S jiného hlediska lze tentýž stav věcí vyjádřit větou, že se nám v ospravedlnění skrze Krista dostává Božího *odpuštění. Viděli jsme již, že se apoštol Rom 3:25 snaží vyložit, jak je vylití krve Kristovy nutné, má-li být odpuštění našich přestupků projevem Boží spravedlnosti a nikoli smazáním jeho věčného řádu. Podobně Rom 4:6 - Rom 4:8 je odpuštění hříchů citátem ze Ps 32:2 ukázáno jako podstata toho blahoslavenství, kterého se nám dostává v přivlastnění spravedlnosti bez skutků. Lze takřka říci, že ospravedlnění a odpuštění jsou pojmy synonymní [souznačné], jenže ospravedlnění zřetelněji upozorňuje na vztah odpuštění k Boží spravedlností, která se projevila v oběti Kristově. Tato souznačnost obou pojmů vysvětluje, proč Pavel o odpuštění hříchů mluví poměrně zřídka, užívaje přitom několika řeckých slov [afesis, po př. afienai Rom 4:7; Col 1:14; Eph 1:7; *paresis Rom 3:25; charizesthai Rom 8:32; Col 2:13 ; Col 3:13; Eph 4:32; o odpuštění mezi lidmi 2Cor 2:7 , 2Cor 2:10 ; 2Cor 12:13; toto poslední slovo vlastně znamená »z milosti uděliti«, »darovati« a může být užito i o jiných darech než je odpuštění, tak 1Cor 2:12; Gal 3:18; Phil 1:29 ; Phil 2:9; Phlm 1:22]. Pojem odpuštění je u Pavla jinde zastoupen pojmem ospravedlnění. - V některých výrocích je ospravedlnění spojeno s *posvěcením, tak 1Cor 1:30 ; 1Cor 6:11; Rom 6:19 , Rom 6:22. Jím se vyjadřuje účinek ospravedlnění: jsme jím odlišeni a odděleni od dosavadního nepravého života a určeni i odevzdáni službě Boží spravedlnosti. - Ve výroku, který je jakýmsi programatickým záhlavím Pavlova výkladu o spravedlnosti v Kristu [Rom 1:16], je tento pojem spjat se *spasením, podobně i Rom 10:10. Z Rom 5:9 - Rom 5:10 vychází najevo, že spasení po výtce označuje budoucí, eschatologické odhalení a dovršení toho, co je předjímkou již dáno v přítomném ospravedlnění a smíření. Nebylo by však správné, tento rozdíl v důrazu chápati jako protiklad obou pojmů: vždyť Rom 8:24 praví, že jsme byli spaseni, arci nadějí, a Eph 2:5 , Eph 2:8 je slova spasiti užito jako souznačné náhrady za ospravedlnění.

5. Učení o ospravedlnění z milosti a z víry je příznačné pro apoštola Pavla. V ostatních typech novozákonních není vypracováno se stejnou výslovností a přesností, přesto však i tam má buď zřetelný ohlas nebo důležité věcné paralely. Není divu, že se ozývá v epištolách pastorálních, které pokračují na linii Pavlově a snad i zpracovávají některé zlomky jeho původních listů. Jejich pozornost je sice zaostřena na zachovávání pokladu učení přesně formulovaného, na bedlivé zachovávání církevního řádu a na životní praxi, drženou v mezích spolehlivě ustálených mravních příkazů, přesto však se tu neztrácí základní Pavlův poznatek o ospravedlnění z milosti, nikoli ze skutků. Nejzřetelněji je vysloven Titus 3:5 - Titus 3:7, ale je také v pozadí výroku 1Tim 1:9, podle něhož Zákon není určen spravedlivému [sr. Gal 5:23] a není tedy ani základem pravé spravedlnosti, nýbrž jen hrází proti výstřelkům lidské bezbožnosti. - Podobné aspoň heslovité zachycení základní these Pavlovy nalézáme ve zprávě Skutků O jeho řeči [Acts 13:38 - Acts 13:39]. - Také v epištole k Židům, jejíž autor patří do kruhu pokračovatelů Pavlových, ozývá se učení o ospravedlnění. Citát z Abk 2,4 přináší Heb 10:38 arci s poněkud jiným akcentem než Pavel: jde tu spíše o vytrvalost víry než o její upnutí k ospravedlňujícímu činu smrti Ježíše Krista. Ale Heb 11:4 , Heb 11:7 , Heb 11:33, ano kapitola Žd 11 jako celek jasně ukazuje, že autor této epištoly dobře věděl, že pravé spravedlnosti docházíme jen z víry a že víra je proto způsobem, jímž se ustavuje a projevuje naše spravedlnost. - Již jsme ukázali [nahoře odd. 3], že ve zvěsti Ježíšově podle synoptiků je učení o ospravedlnění připraveno dvojí myšlenkou: jednak důrazem na svrchované, Ježíšem udílené odpuštění jako na základ pravého vztahu k Bohu, jednak zvěstí, že v den soudu obstojí ten, ke komu se přizná Ježíš. - Evangelium podle Jana se otázkou spravedlnosti nezabývá soustavně. Zdůrazňuje však velice, že eschatologické skutečnosti jsou již předjímkou přítomny v osobě Ježíšově.

V této souvislosti prohlašuje: kdo věří v Ježíše, na soud nepřijde [po př.: nebude odsouzen], ale přešel ze smrti do života; kdo však nevěří, již jest odsouzen [John 3:18 , John 3:36 ; John 5:24]. Stejný základní smysl mají i slova John 16:8 - John 16:9, jejichž výklad je v podrobnostech ovšem obtížný.

V těchto výrocích J je jinými slovy řečeno totéž, co míní Pavel svým učením o ospravedlnění v Kristu, přijímaném vírou. Je to patrno i 1John 1:9 - John 2:2 kde odpuštění hříchů je spojováno právě se spravedlností Boží a odvozováno z přímluvy Ježíše Krista, pravého Spravedlivého. U J není ovšem výslovně uváděn protiklad proti skutkům zákona, i když John 1:17 je milost a pravda v Kristu stavěna proti Zákonu Mojžíšovu. Jan však stejně jako Pavel ukazuje, že věřit znamená: vzdát se každé falešné jistoty založené v člověku a ve *světě, a žít ve *světle pravdy Boží, která se s námi setkává v Ježíši. - V prvním listu, nadepsaném jménem Petrovým, ozývá se zvěst, že Ježíš Kristus zemřel za hříchy naše, spravedlivý za nespravedlivé [1Pet 2:22 - 1Pet 2:25 ; 1Pet 3:18], abychom ustali od hříchu a byli živi spravedlnosti [2,24; 4,1-2]. Není tu příznačného pavlovského protikladu proti skutkům — naopak, o skutcích se tu vždy mluví jen v kladném smyslu: 1Pet 1:17 ; 1Pet 2:12 — a ozývá se tu motiv nového zrození [1Pet 1:23], ve vlastních listech Pavlových v této podobě neznámý. Přes tyto nepochybné rozdíly je však i v 1Pt táž základní zvěst o spasení, založeném v zástupné smrti Kristově a přijímaném vírou [1,9].

Zvláštní místo má epištola, nadepsaná jménem Jakubovým, neboť zde jsou výslovně popírány některé formulace známé z Pavla. Jde hlavně o známý oddíl 2, 14-26. Tam se ve v. 23-24 citát z Gen 15:6, jímž Pavel Rom 4:3 - Rom 4:23; Gal 3:6 opírá učení o spravedlnosti z víry, vykládá v ten smysl, že Abraham byl ospravedlněn ze skutků, ne z víry toliko. Nemá smysl popírat protikladnost Pavlových a Jakubových formulací. Tím však ještě není řečeno, že je v nesmiřitelném rozporu věc, kterou oba mají na mysli. Je zřejmé, že Jk míří na jiné pojetí víry než je Pavlovo. Viděli jsme, že Pavlovo učení o spravedlnosti z víry má pravý smysl jen tehdy, je-li viděno v živé souvislosti s celým dílem Kristovým, s obecenstvím církve a s odpovědnou poslušností spravedlnosti Boží, čili: není-li pohled upírán na osamocenou víru, na víru jako lidský výkon nebo stav mysli. Mohlo se však stát, že tato živá souvislost byla porušena a že víra byla chápána jen jako theoretické přesvědčení o jistém stavu věcí nebo o správnosti jistých výpovědí. Patrně už za života Pavlova docházelo k podobnému nepochopení [viz Rom 3:3 - Rom 3:6 ; Rom 6:1 a svrchu odd. 4 d]. Takovouto jen na theorii omezenou víru chápat jako »náhradu« skutků a připisovat jí ospravedlňující moc by nutně vedlo k nebezpečným důsledkům. Proti podobné jen theoretické víře se obrací Jas 2:19, ji prohlašuje za mrtvou 2,26. Jeho důraz na víru poslušnou, v životě osvědčenou je zcela ve shodě s vlastním míněním Pavlovým. Bylo však patrně potřebí vyjádřit jej velice jasně a ostře proti některým Pavlovým žákům a pokračovatelům - je nejpravděpodobnější, že Jk je spis popavlovský - a podnes je »jakubovského« důrazu velice zapotřebí proti nebezpečí podobného skreslení. Jen je třeba pamatovat, že existuje nejen mrtvá víra, nýbrž také mrtvé skutky [Heb 9:14], t. j. skutky konané v domnění, že si jimi ze své moci, bez potřeby naprosté milosti Kristovy, získáme spravedlnost před Bohem.